Latinský název: Humulus lupulus
Jedná se o dvoudomou, vytrvalou, až 10 m dlouhou liánu z čeledi konopovitých s četnými podzemními výhonky. Lodyha je ovíjivá, pravotočivá, drsně chlupatá. Listy dlouze řapíkaté, dlanitě členěné, se třemi až sedmi laloky, které jsou na okraji osinkatě pilovité. Květy jsou drobné, nenápadné, světle zelené, samčí jsou pětičetné, uspořádané v latnatých květenství, samičí jsou v hustých svazečcích, které se v době zrání mění v šištice složené ze zvětšených, žlutavě zbarvených listenů.
Latinský název humulus lupulus vznikl zřejmě jako zdrobnělina z latinských slov humus = zem (bez opory se plazí po zemi) a lupus = vlk (škodí rostlinám).
Chmelové šištice rostoucí na samičích rostlinách se používají při výrobě piva (v tomto případě se ale nepoužívají šištice z planě rostoucího chmele).
Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou již z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV. Za třicetileté války byly chmelnice zpustošeny a byly znovu obnoveny až v 18. století. Ve středověku některá města získala královský patent na vaření piva, který dal základ našim nejznámějším pivovarům. Chmel pivu nejen dodává hořkou příchuť, ale také jej konzervuje.
Chmel působí sedativně, podporuje trávení, má desinfekční účinky, a protože obsahuje látky podobné ženským pohlavním hormonům, napomáhá u žen regulovat menstruační cyklus a u mužů tlumí (stejně jako pivo) pohlavní pud.
Droga se používá při nespavosti, nervovém rozrušení, neklidu, nadýmání nebo při potížích spojených s klimaktériem. Zevně lze využít fytoncidního působení chmele např. i ve formě kloktadla nebo přikládáním obkladu či přidáním chmele do koupele na špatně se hojící rány.
Stáhnout PDF pro tisk